Před více než dvěma lety se stalo, že jsem se najednou ocitla bez koníčka, který by mi zabíral těch pár hodin týdně (pokud do toho nepočítám občasné sportovní vyžití či věnování se hafíkovi), a tak jsem se rozhodla věnovat svůj volný čas lidem, kteří by to třeba i mohli ocenit.
Nebylo to jednoduché – vždy jsem ráda pomáhala, zároveň jsem se však nerada chovala dotěrně. Nebýt příbuzným a přijít za hospitalizovaným rovnou k posteli, narušit jeho už tak titěrný osobní prostor s tím, že si s ním budu povídat… od začátku mi to přišlo divné a nedokázala jsem si sebe v té roli představit. No.. jednak jsem dobrodruh a mám ráda výzvy, a pak také jsem měla dostatek zkušeností s praktikantstvím na dětských letních táborech se psy, tak jsem si řekla, že to zkusím. Rozhodla jsem se tedy docházet za dětmi, konkrétně na Oddělené dětské psychiatrie do nemocnice v Krči.
Hned první návštěva mě mírně rozhodila. Šla jsem ještě se dvěma holčinami, které si vzaly cca 10 dětí, a že budeme vystřihovat z časopisů obrázky a lepit něco na způsob koláží, či co se děckám povede. Ehm, to byl cirkus. Pastelka sem, nůžky tam, šup s lepidlem na tričko. Děcka si div nelezla po hlavách a navzájem se neostříhala do hola a já byla vykulená jak tříletá holčina před vánočním stromkem obklopeným balíčky a houkající mašinkou. Marně jsem se snažila usměrnit holčičku, jenž zuřivě obracela listy od časopisu hledajíce ledního medvěda a potrhávajíce všechna ostatní pěkná zvířátka na křídovém papíru. Byly to sice děti, ale přece jen trochu aktivnější, než na které jsem byla zvyklá – a nemohla jsem je nechat vyběhat se se psy na parkuru, či zaskákat si kolem něj pár koleček žabáků, jak bych to při přebytku energie nechala udělat děcka na táboře. To byla tedy moje první návštěva. Odcházela jsem po boku dvou spokojených dobrovolnic, které si špitaly něco o tom, že dneska to bylo docela v klidu, a snažila jsem se olíznutými prsty usměrnit své zničehonic zelektrizované vlasy.
Nicméně, do dobrovolnického programu Lékořice jsem se zapsala, smlouvu podepsala, jakýsi zatrénování do programu podstoupila a pak na dětskou psychiatrii poslušně docházela, bo jsem si říkala, že přeci nejsem srab. A mimo jiné, že by mi to i na přijímačky k psychologii k dobru mohlo přičteno býti. Časem jsem si našla pár her, které doteď úspěšně měním dle věkového složení, mentálních schopností i stupně hyperaktivity (krčská dětská psychiatrie je skoro až pověstná hyperaktivními dětmi). Hrajeme hry na postřeh i karty, „hádej kdo jsem“ i jiné pohybové hry. Mám ráda pořádek, a tak se do poslední chvíle snažím vyvarovat užívání fixek, vodovek, pastelek, nůžek a největšího zákeřňáka – lepidla. Bo nehodlám riskovat, že se mi tam někdo fixkou otráví, nebo si prstíky k sobě slepí, nejhůře však že si nůžkami ublíží… vše ovšem záleží na tom, co se ke mně dostane za děti a jak jsou schopné (fyzicky i mentálně). Časem jsem se naučila usměrnit si děcka podle sebe – cirkus kolem mne teda dělat nebudou, to ne, ledaže bych to po nich chtěla 🙂 ale evidentní je, že ty děti jsou nevybouřené. Když je hezké počasí, někdy na jaře anebo v létě, mají otevřeno na podlouhlou terasu, na které se vždy najde alespoň jeden dětský uragán, jenž přebývá z jedné strany terasy na druhý; tuhle jsme hráli uprostřed terasy v kruhu Městečko Palermo a uragán nám skákal přes nohy, ruce, hlavy… jó, divila jsem se s jakou neuvěřitelnou přesností vždy dopadl centimetr od končetiny nějakého svého spolubydlícího. Co s tím? Ledový klid a doufat… uragány jsou, jak známo, neovladatelné – štronzo sestřičkám se není co divit. K té nevybouřenosti letos Lékořice poskytla dobrovolníka, jenž děckám věnuje hodinku (či dvě) v tělocvičně… to jsou pak beránci 🙂 tedy alespoň deset-patnáct minut poté.
Dětská psychiatrie je taková trochu živější školka. Děti vás přivítají s otevřenou náručí, s úsměvy a se zvědavostí v očích, „Jů, Lékořiceee!! Co budeme dneska dělat? Co co co?“. Diagnózy neznáme (pokud něco nezaslechneme anebo neodtušíme) a ani se po nich nepídíme. Jen se občas divíme, s čím že tam ty děti vlastně jsou? To, s čím se nakonec na oddělení ocitnou, mohou být úplné banality, které by zvládly i rodiny sami. Občas mi to trochu vrtá hlavou… na druhou stranu, mně do toho nic není – já si mám alespoň s kým jednou týdně hrát 🙂
Více o Mezinárodním dni dobrovolníků: http://www.worldvolunteerweb.org/intl-vol-day.html