Že Bestijka byla ve středu dění, přitom nezúčastněná, potutelně se usmívajíc. Tohle chtěla? Být opravdovou královnou dramatu? Vrcholem trojúhleníku, rozkmotřivší nejlepší přátele, vyvolávající touhy v zadaném chlastacím trenérovi. Tiché hrátky bez tužeb, jen s motýlky.
Rozhryzaný spodní ret. Vlastní. Ne z nervozity, ne ze strachu či netrpělivosti. Z chuti. A po vodce pálí. Jak dlouhá může být noc, kde všichni jsou částmi příběhu a příběhem vlastním, kde toho vím až příliš a kolečka u mě zapadají, kde v jednu noc jsem v rukou držela čtvery tajemství a neměla touhu nikomu je prozradit? Jak krušná jsou potom rána, kdy vše se vyjasňuje. To mé bylo kolem štěstí plné, sluncem zalité. Protože je ranné léto, protože rehkové se učí létat, protože v lese je mnoho cest, po kterých se dá jíti a já se nimi chci procházet a užívat si každý krok a neohlížet se zpět, nelitovat a neomlouvat se, před nikým se neponižovat a necítit se trapně, poodkrýt metafory a užívat si skrytých tajemství, hrát si a být hračkou. Inspiration 🙂